Maps, Central Europe and History

Když napoleonská Francie kapitulovala v bitvě u Waterloo, závěrečný Vídeňský kongres roku 1815 překreslil politickou mapu Evropy. Vídeňský kongres vytvořil v Evropě stabilitu navzdory bezprostředním krizím, která vydržela až do počátku První světové války v roce 1914.

Postupně rostlo v 19. století v rozměrech a síle, Prusko sjednotilo množství germánských států pod vládou císaře Viléma I. Pruského. A tím bylo roku 1871 vytvořeno Německé císařství. Německé císařství vzniklo po vátězstvích nad Dánskem roku 1864, Rakouskem roku 1866 a Francií v letch 1870-1871.

Sjednocení Německa bylo převážně prací ministerského předsedy Otty von Bismarcka a jeho pragmatické politice, pozdějšího prvního německého kancléře.

Od tohoto sjednocení se postupně v Evropě moc Německého císařství zvětšovala a sílila až do první světové války. Od roku 1888, po smrti císaře Viléma I., začíná vliv Otty von Bismarcka klesat. Německo vyměnilo svoji pragmatickou politiku za mnohem agresivnější a to hlavně díky osobě nového císaře Viléma II. Tato nová politika přispěla k mezinárodní krizi, která vedla až k První světové válce. Více o osobě císaře v dokumentu ČT.

V roce 1867, tedy následně po porážce roku 1866 v prusko-rakouské válce, podepsal císař František Josef I. Rakousko-uherské vyrovnání, čímž se vytvořila dualistická monarchie Rakouska a Uherska. Obě části monarchie měly vlastní autonomie, ale společného panovníka, armádu nebo měnu. Po frustraci ze sjednocení německých států po pruském vítězství, obrátila monarchie svou pozornost na Balkán.

Po obsazení Bosny a Hrzegoviny roku 1878, podepsalo v roce 1879 Rakousko-Uhersko s Německem spojeneckou smlouvu, ke které se později 1882 přidala Itálie, proti sílícímu vlivu Ruska v regionech. Připojení Bosny a Herzegoviny k Rakousku-Uhersku proběhlo v roce 1908.

V 28. června 1914 byl zastřelen následovník rakousko-uherský trůnu, arcivévoda František Ferdinand d'Este. To se stalo pro Rakousko-Uherko záminkou pro vyhlášení války Srbsku, de facto první světové války, po zapojení celého Trojspolku.

Více o Rakousko-Uherské monarchii, o vypuknutí první světové války a o pádu monarchie v roce 1918 a o osobě Františka Josefa I.

Navzdory významnému postavení a vítězství z roku 1878 nad Osmansku říší v rusko-turecké válce na Balkáně, se Ruské imperium v 19. století nacházelo ekonomicky pozadu. Průmysl se začal rozvíjet až od vlády cara Alexandra II. Nejvýznamnější roferma – zrušení nevolnictví v roce 1861. Později probíhal další rozvoj, tentokrát vedený jeho vnukem a posledním ruským carem, Mikulášem II. na začátku 20. století.

Podoba průmyslové revoluce, která přinesla do impéria mnoho reforem, kombinovaná prohrou v rusko-japonské válce roku 1905, vyústila v témže roce v ruskou buržoázní revoluci, který vyvrcholila Velkou říjnouvou revolucí roku 1917. Ta přivedla k moci Lenina a vedla k formování Sovětského svazu.

V roce 1914 zareagovalo na rakousko-uherské vyhlášení války Srbsku, Ruské impérium začalo částečně mobilizovat, a stalo se společeně s Francií a britským impériem součástí Trojdohody. Rusko chtělo v roce 1918 válku opustit v důsledku problémů, které země po Velké říjnové revoluc měla.

Trvala mezi léty 1300 až 1923 a v dobách svého vrcholu zahrnovala Osmanské říše většinu Východní a Jihovýchodní Evropy stejně jako část Severní Afriky a Středního východu.

Porážka v rusko-turecké válce v letech 1877-1878 představovala na koci 19. století postupný pád Osmanské říše a postupné utváření nových států evropského kontinentu jako třeba Bulharska, Černé Hory, Rumunska a Srbska. Přečtěte si více o Sanstefanské mírové smlouvě, který ukončila rusko-turecká konflikt a zrychlila postupnou nezávslost dřívějších osmanských provincií.

Osmanská říše neměla dlouhé trvání a rozpadla se krátce po porážce v První světové válce.

V 28. června 1914 byl v Sarajevu spáchán atentát na následovníka rakousko-uherského trůnu, arcivévodu Františeka Ferdinanda d'Este. Jednalo se o zámika pro zahájení První světové války. Přečtěte si více o osobě arcivévody.

Další události, které zapčířinily první světovou válku.

Zde můžete najít několik zajímavých článků, které se týkají Velké války. včetně souvisejících témat a také mapu.

Po podepsání kapitulace Německa, které definitivně ukončilo první světovou válku 11. litopadu 1918, byly na Pařížské mírové konferenci dohodnuty válečné reparace a zřízeny nové hranice. Následovaly série několika dohod a smluv, které výsledně změnily hranice Evropy a vytvořily Polská stát.

Mezi výslednámi smlouvami z této konference, je patrně nejznámější Versailleská smlouva.

Jejím podpisem v červnu roku 1919 se definitivně ukončila válka mezi Německem a spojeneckými silami – Velké Británie, Francie a USA. Přečtěte si více o evropských hranicích a o meziválečném období a více o Pařížské mírové konferenci nebo Versailleské smlouvě. 

Velká deprese a celosvětová ekonomická krize, která začala ve Spojených státech amerických v říjnu roku 1929, zkomplikovali snahu ve znovuobnovení Evropy po První světové válce. Mezi evropskými státy tvrdě udeřila velká krize zejména ve Výmarské republice. Tato mladá demokracie, která nahradila Německou říši po První světové válce, nakonec přihlížela nástupu Hitlera k moci v roce 1933. Tento Hitlerův vzestup a další série událostí společně vedli k vypuknutí Druhé světové války.

Invaze Německa do Polska 1. září 1939 spustila Druhou světovou válku,  která v Evropě trvala až do 8. května 1945, kdy se Německo vzdalo. Na rozdíl od První světové války, byla bojiště Druhé světové války rozeseta po celém světě. Bitvy se nelítostně vedly především v oblasti střední a východní Evropy. Nastoupil holocaust, během něhož v Evropě nacisté zavraždili na 6 milionů Židů. Přečtěte si více o konečném řešení.

Po konci Druhé světové války následovala další-tentokrát Studená válka, která trvala 40 let. Studená válka může být popsána jako politický konflikt a vojenské napětí mezi Sovětským svazem, který společně s jeho satelitnímui zeměmi tvořil tzv. Východ, a mezi Spojenými státy s jejich spojenci, kteří představovali tzv. Západ.

Studená válka je často označována pojmem ,,Železná opona”. V březnu 1946 použil toto slovní spojení Winston Churchil jako přirovnání k ideologickým a fyzickým bariérám, které rozdělelovaly Evropu na dvě sféry vlivu. Železná opona se stala skutečnou realitou v podobě Berlínské zdi, vystavěné roku 1961, která stála až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.

Sovětský svaz má své kořeny již v Říjnové revolucí roku 1917. Revoluci vedl Vladimír Iljič Lenin, při níž získali bolševici moc a která vedla až k smotnému vytvoření Sovětského svazu roku 1922, jehož trvání bylo téměř 70 let. Po Leninově smrti v roce 1924 se vedení Svazu ujal Josif Vissarionovič Stalin, se kterým začalo období velké moci, kultu osobnosti a tvrdého režimu, který měl trvat i po jeho smrti v roce 1953.

Několik zemí se postavilo proti komunistickému režimu a sovětské okupaci na odpor. Postupně v Polsku, v roce 1956 v Maďarsko a v roce 1968 v Československu, kde je toto období známé jako Pražské jaro.

Pád Sovětského svazu

V roce 1989 se komunismus rozpadl napříč celou Evropou. Rumunsko zařilo jednu z nejkrvavějších revolucí ve Východní Evropě.

Dva roky poté, v roce 1991 se rozpadl komunistický režim také v SSSR.

Po pádu komunismu ve střední Evropě roku 1989 otevřelo mnoho zemí muzea, ve kterých se shromaždují věci týkající se komunustické minuloti. Následující seznam muzeí, které je možné navštívit:

-Dům teroru, Budapešť, Maďarsko
-Památník obětí komunismu a odporu v Sihnhetul Marmatiei, Rumunsko
-Muzeum komunismu, Česká republika
-Muzeum obětí genocidy, Vilnius, Litva
-Muzeum okupace, Estonsko
-Muzeum okupace Litvy, Litva

Globální muzeum komunismu je mezinárodní portál tvořený k úctě více než 100 milionů obětí komunistické tyranie a pro vzdělávání příští generace o mimulosti a přítomnosti komunistických zločinů. Muzeum mapuje příběh o komunismu z Komunistického manifestu Karla Marxe přes komunismus ve Střední a Východní Evropě až po dnešní brutální potlačování Tibetu komunistickou Čínou.

Po téměř polovinu století, byla Evropa rozdělena na Východ a Západ tzv. Železnou oponou. Politické a ideologické hranice vedla od Barentsova moře až po Černé moře. Evropský cyklistická stezka sleduje stezku železné opony a zve lidi k znovuvybavení vzpomínek na tuto důležitou část kontinentální historie.

O Berlínské zdi a jejím pádu si můžete více přečíst v násldujících článcích nebo se podívat na dokument ČT.